Díky náboženským dogmatům mnozí lidé dodneška věří, že je ochraňuje anděl strážný. Z pečlivě utajovaných materiálů někdejší ČSAV však vyplývá, že je to spíš anděl, kdo by potřeboval chránit. Už v 15. století přírodovědci zařadili anděla strážného do třídy ptáci k dravcům mezi čeleď krahujcovití, za což si vysloužili punc čarodějnic a byli obratem upáleni. Církvi prostě nehraje do karet, že anděl se živí lovem vysoké i nízké zvěře a na nějaké strážení lidí mu v boji o přežití prakticky nezbývá čas. Příroda jej totiž neobdařila zobákem, ani pořádnými řezáky, a tak svou oběť musí nejdřív omráčit křídlem nebo ukecat. Dodneška dává Vatikán od upálených přírodovědců ruce pryč s tím, že šlo o samovznícení.
Církevní hodnostáři stále doufají, že jejich ovečky se nikdy nedozvědí, jak se anděl rozmnožuje. My ale nehodláme cokoliv zatajovat: Rozmnožuje se výhradně pohlavně. Samec si dvakrát do roka stlouká v koruně stromu hnízdo, které z dálky vypadá jako větší posed. V dubnu a listopadu do něj samička snáší tři obrovská světlezelená vejce, která se dají dobře vysedět, protože mají tvar sedla. Mláďata se rodí slepá, aby se po vylíhnutí nelekla své maminky a nevyskočila z hnízda. Když trochu povyrostou, dřevěné obydlí se pod jejich tíhou boří. Měsíc po vylíhnutí už malí andělé běhají jako pominutí po volném prostranství a pokoušejí se vzlétnout. Šelmy si jich naštěstí nevšímají, protože vypadají jako troubové, co se učí létat na rogalu.
Spoléhat se na pomoc anděla strážného je tedy velmi nebezpečné. O tom by mohl vyprávět jistý Ronald Milton. Ten tak dlouho čekal v Keni uprostřed savany na pomoc shůry, až se ukázalo, že nad ním nekrouží anděl, ale sup africký.
Žádné komentáře:
Okomentovat